Letos v létě jsem se náhodou ocitnul v Rokycanech na zimním stadionu, kde zrovna probíhal krasobruslařský trénink. Bylo to v době, kdy jsem měl velkou chuť do focení a neustále přemýšlel nad tím, do čeho se pustit. Tu chuť mám mimochodem pořád, možná ještě silnější.
Nejsem ten typ, co chodí s foťákem po horách nebo loukách a snaží se zachytit západ slunce nebo motýla sedícího na květině. Rád bych svou tvorbou ukazoval svůj pohled na něco neokoukaného. A zrovna krasobruslení tohle splňuje. Není to tak populární sport jako hokej nebo fotbal, ale rozhodně jde o krásný a elegantní sport. Trvalo to asi 5 minut, něž mi došlo, že tohle je něco, co by mohlo být fajn fotit a zároveň vytvořit obsáhlejší soubor fotek. Domluva byla rychlá a já mohl začít.
Jelikož bylo zrovna léto, navíc ty největší horka, bylo celkem příjemné se schovat na stadion. První tréninky jsem všechno spíše pozoroval a přemýšlel nad tím, jak udělat fotky zajímavé, ne jenom bezhlavě cvakat. Procházel jsem se po stadionu, přemýšlel nad kompozicí, sledoval světlo. Světlo se samozřejmě neustále mění, jelikož se už léto přehouplo do zimy. Navíc z dopoledních a odpoledních tréninků jsou tréninky od 6 od rána, tak je to nyní vše na umělém světle. I když se musím přiznat, že moc ranních tréninků jsem neabsolvoval. Jelikož je tohle jen koníček, musím chodit do práce, abych si za něco ty foťáky a objektivy mohl kupovat a se vstáváním mám poslední dobou problém. Holky ale obdivuji. Od pondělí do čtvrtka jsou od 6 na ledě a potom rovnou do školy. Já byl v jejich věku rád, že jsem zvládl vstát vůbec do té školy.
I když jde o elegantní sport, za vším stojí spousta dřiny a bolesti. Tolik pádů, kolik ustojí je neuvěřitelný. Já bych se svým štěstím skončil se zlomenou rukou po prvním tréninku.
Více v dalším článku zase za nějakou dobu. Krasobruslení se budu věnovat minimálně do léta, takže toho budu mít určitě dost.